Kořeny nenávisti k Rusku vidí lídr Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov ve „velkém schizmatu“ – rozdělení křesťanství na pravoslaví a katolicismus.
Podle jeho názoru je to právě tento historický okamžik, který zhoršil vztahy v křesťanství.
„Říkáme to poprvé. Zkuste naslouchat. Nenávist k Rusku existovala v Evropě po staletí a její ideové kořeny je třeba hledat právě v rozkolu křesťanství a rozdělení na katolickou a pravoslavnou církev“, řekl Zjuganov pro ruskou tiskovou agenturu Interfax.
Připomněl, jak byli na Západě pravoslavní stavěni do jedné řady s pohany a armáda křižáků rozbořila starobylou byzantskou metropoli Konstantinopol (Cařihrad, dnešní Istanbul).
Zjuganov také uvedl historické příměry, kdy se v Evropě snažili všemožně očernit Rusko a jeho vládce. Známá jsou například vyjadřování o „divokém a barbarském Rusku“ či zkreslování historického obrazu cara Ivana Grozného, jehož „děsivé“ skutky ovšem byly z valné části vylhané a ve skutečnosti jen slabým odvarem zvěrstev, kterých se na vlastních poddaných dopuštěli z různých důvodů evropští vládci stejného období.
A v čem je prohlášení ruských komunistů unikátní? Především v tom, že se sami velmi intenzivně podíleli na mystifikaci a překrucování historie Rusi. Stejně tak mají i oni na svědomí propagaci naprosto deformovaného a lživého obrazu osoby velkého ruského reformátora cara Ivana IV. Zřejmě i oni jsou si vědomi svého podílu na „barbarské“ imidži vlastního národa a země. Není vyloučena ani možnost, že je k tomu doznání vedly obavy, že moderní věda začíná poukazovat na řadu nesrovnalostí i vyslovených lží souvisejících s životem cara Ivana Grozného, a že je tedy lépe přijít s pokáním v předstihu, než být následně napadáni za lži a překrucování. No, budiž. A zda jsou jejich obavy opodstatněné?
Zajímavá fakta o caru Ivanovi IV. uvádí mj. známý ruský novinář a spisovatel Pavel Šabanov. Zde jsou některá z nich.
Jestliže car Ivan IV. byl Evropany očerňován za to, že v Novgorodu krutě zabil 700 tisíc lidí tohoto města, pak za a) je to lež, protože v Novgorodu žilo v časech vlády Ivana Grozného všeho všudy 30 tisíc lidí, b) Celkem za 50 let života a vlády Ivana Grozného (což není analogie českého slova „hrozný“ a skutečně významově a emocionálně přesný odpovídající překlad tohoto slova v češtině neexistuje), byly z jeho rozkazu popraveny 3 – 4 tisíce osob, a to v souladu s tehdejším právem a z rozhodnutí soudu. Navíc u osob šlechtického původu a významných osobností musela k trestu smrti vyslovit souhlas i bojarská duma. Dnes bychom ji asi nazvali senátem.
To evropští panovníci byli jiní „borci“. Ve Velké Britanii bylo za vlády Jindřicha VIII. popraveno 72 tisíce lidí (2,5 % z celkového počtu obyvatel) za tuláctví a žebráctví. Následující panovnice Alžběta I. jich dokázala zlikvidovat 89 tisíc. A kdeže se vzalo tolik tuláků a žebráků tak malebně krášlících svými oběšenými těly všemožné cesty mlžného Albionu? Byli to jen rolníci, jimž byla zlodějsky uloupena jejich půda, protože průmyslově se rozvíjející Anglie potřebovala pastviny pro ovce. Takže rolník měl dvě možnosti. Buď skončit na šibenici, nebo jít za pár pencí dělat od nevidím do nevidím na královské manufaktury.
V Německu, v roce 1525 při potlačení selského povstání bylo zabito kolem 100 tisíc lidí.
V Holandsku, za vlády španělských králů Karla V. a Filipa II. bylo popraveno a zvaražděno až 100 tisíc lidí, většina z nichž byla popravena, anebo zemřeli během mučení za „kacířství“.
Francouský král Karel IX. se osobně účastnil vraždění v průběhu Bartolomějské noci, během níž bylo zavražděno přes 3000 hugenotů, tj zhruba stejný počet lidí, kteří byli popraveni carem Ivanem za celou dobu jeho vlády. A to byla jen jedna noc, protože během dalších 14 dnů bylo celkem popraveno a zabito kolem 30 tisíc protestantů.
I jiné fámy kolem cara Ivana s nástupem vědy dostávají trhliny. Současná forenzní věda například odhalila, že car Ivan nebyl vinen smrtí svého syna careviče Ivana, což nám dejepisné knihy dlouho předkládaly, ale potvrdila verzi dobových textů že carevič skonal při ranní bohoslužbě, tedy ne na následky úderu berly svého otce. Co nemohli letopisci vědět je, že byl carevič otráven – stejně jako jeho babička i matka. Možná jen car Ivan to tušil. V carevičových ostatcích bylo současnými vědci nalezeno 32krát více chloridu rtuťnatého, než je maximální dávka slučitelná se životem. I když nebylo možné prozkoumat lebku – rozpadla se – vědci nalezli v sarkofágu mimořádně zachovalou kštici vlasů – bez jakékoli stopy či náznaku krve. A v XVI. století opravdu ještě neexistovaly prostředky, které by umožnily tak dokonalé odstranění krve, že by ji moderní přístroje nezaznamenaly.
Ovšem „vrahounem“ zůstával podle Evropy car Ivan IV. Nebo, že by za to všechno už tehdy mohl Putin?
O čem se ale nějak dobové prameny od časů Petra I. i novodobé prameny neměly nějak zájem se zmiňovat, jsou například skutečnosti, že za cara Ivana IV:
- Byla na Rusi zavedena volba místní administrativy dle přání lidu
- Provedena reforma soudnictví, kdy městské i selské obce dostaly právo samy chytat, soudit a trestat zloděje a loupežníky, a to včetně popravy
- Reforma armády – vytvoření druhů vojsk – jízda, pěchota, dělostřelectvo, detailní rozpracovaní pravidel strategie i taktiky pro důstojnický sbor
- Vznik státní pošty. Jen za cara Ivana vzniklo 300 poštovních stanic.
- První státní lékárny a lékárenský řád
- Zavedení knihtisku
- Zřízení vyslaneckého úřadu, který kromě členů diplomatických misí vychovával také zpravodajce, a to včetně církevních do zahraničí, a samozřejmě i ty, kteří hlídali, co vyvádějí cizí vyslanci na území Ruska, s kým se stýkají a jaké nebezpečí z toho může pro Rusko vyplývat.
- Zavedení povinného školství.
Ale protože „civilizovaná Evropa“ popřávala laskavého sluchu všemu, co očerňovalo Rusko už i před XVI. stoletím, tedy od Velkého schizmatu z roku 1054, je dnešní očerňování Ruska jen plynulým pokračováním historických tradic a Evropa, jak se zdá, nepotřebovala ani tehdy ani dnes, důkazy pro svá tvrzení.
Velké schizma označuje rozkol v Rané neboli Prvotní církvi, který vyústil v rozdělení církve na dvě větve; dnešní tzv. Západní (tj. Katolickou) a na ní navazující církevní směry vč. protestantských a tzv. Východní (tj. Pravoslavnou čili ortodoxní). Obvykle se schizma datuje od roku 1054, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a všechny, kteří s ním stejně smýšlejí (tedy prakticky celou Východní církev), který v reakci na to exkomunikoval konkrétní původce klatby, papežské legáty, ale nikoliv už tehdejšího papeže sv. Lva IX., který je poslal. Na celé schizma existují dva různé pohledy ze schizmatu oddělených církví resp. skupin.
